Povídka #2: Příběh buněk

Byl krásný pozdně jarní den, vše pulzovalo životem. Příroda se zdála nabývat na vitalitě a živosti. Opravdu, vše oplývalo čerstvostí, rozkvetlostí a harmonií. Veškerá příroda jakoby nutila život k mladistvému optimismu. Tu se náhodou stalo, cestou skrze játra, že v nepozornosti do sebe narazily dvě krevní buňky.

Poté co se jedna buňka omluvila druhé, tak si chvíli nezávazně povídaly o počasí, které se poslední dobou vyznačovalo mírně zvýšeným krevním tlakem a pouze lehce neklidnou tepovou frekvencí. Poté se krevní buňka, která byla červenou krvinkou ptala té druhé, jež byla krvinkou bílou, jestli si s ní nechce najít něco k snědku, někde se zastavit a posvačit. Jídlo přišlo vhod a tak si červená krvinka nasbírala nějaké stopové množství železa, bílá si nacpala ruksak různými patogeny a pak se obě zastavily v žaludeční stěně a začaly svačit každá své donesené jídlo.

Stravou posilněná červená krvinka náhle pronesla: "Poslyš, stejně je to štěstí být krevní buňkou. Představ si, že se narodíš jako jaterní nebo dokonce střevní buňka. Vždyť se takto celý život nikam nepodíváš. Nikdy nepochopíš, jak velký je svět. Už jsem mnohokrát při okysličování buněk ve střevech těmto buňkám vyprávěla, jaké to je v mozku, jaké to je v srdci a tak dále, ale tyto buňky vždy propadají v tupý údiv a ničemu z toho nerozumí." Červená krvinka dále významnějším tónem hlasu pronesla: "Jejich údělem je stále pracovat na přiděleném pracovišti a nepoznat velký svět mimo ty jejich střeva." 

Bílá krvinka na to odpověděla: "Střevní buňky plní svoji povinnost, tak jako když já bráním krevní řečiště před všemi zločiny. Je ale pravda, že střevní buňky nemají ponětí o světě. Mimochodem, když už je řeč o střevech, připomnělo mi to jednu zajímavost. Vzpomínám si, že za mého mládí došlo k napadení tlustého střeva velmi úpornými patogeny a tento případ byl přidělen četě mých spolubojovníků. Když byl konečně po úmorných bojích problém vyřešen a vrátily jsme se na velitelství, povídalo se mezi bílými krvinkami, že zde existuje jakési záhadné propojení, které vneslo neklid napadených střev i do jiných částí světa. Přitom v těchto oblastech buňky neměly o obtížích střev žádné ponětí. Tyto řeči přirozeně podnítily v jistých kruzích spoustu úvah o podstatě celého stvoření."

Červená krvinka skočila do řeči: "Znám podobné úvahy. Kdysi jsem se setkala s bláznem, který žije v jistém srdečním zákoutí, kam skoro nikdo nechodí. Když už ho člověk přiměje mluvit, tak buď pokládá nesmyslné otázky, jako třeba "Kam jdou odumřelé kožní buňky po smrti?" nebo povídá své teorie o bohu." - "Teorie o bohu?" zeptala se udiveně bílá krvinka. "Vždyť přece mnoho srdečních buněk věří, že je zde nějaký Bůh, který řídí celý svět." - Červená krvinka se krátce zamyslela. - "Já osobně nikdy neměla potřebu nad těmito věcmi přemýšlet, ale ano, spousta buněk v srdci věří, že je zde všemohoucí bůh, který nám dodává živiny, kyslík, ale také způsobuje výskyt patogenů." Řekla červený krvinka lehce ironickým tónem a pokračovala "Jenže tento samotář se nesnaží vysvětlit si různé záhady, které lze dnes mimochodem vysvětlit vědecky, zásahem vyšší moci. On prostě tvrdí, že tento Bůh žije v nás." - "V nás? Jak domýšlivé." poznamenala bílá krvinka. - "Vždyť přece tento staroch může sotva vědět, co se dneska děje mimo srdce. A nikdo neví všechno, tím spíš není všemocnou bytostí." - "On tvrdí, že každá buňka na světě je částí tohoto Boha a žije jen díky tomu, že je naživu i tento Bůh. Jinak staroch zůstává o samotě prý proto, že už nesnese ten každodenní shon a také chce vidět svět očima toho svého Boha. Dal mu dokonce jméno, říká mu Člověk. No zkrátka to je úplný blázen, i když si ho sem tam přijde někdo dobrovolně poslechnout." Zamyšlená bílá krvinka nic neříkala a po chvíli si strčila do úst další lahodný patogen.

Krevní buňky dojedly, popřály si šťastnou cestu a každá se vydala svým směrem. Bílá krvinka byla na cestě ke krčním mandlím, kde vznikly jakési nepokoje. Šlo o celkem rutinní zásah, kde se sešla dobrá parta a tak vše proběhlo rychle a hladce. Když bylo vše vyřízeno byla bílá krvinka pozvána kolegy na sklenku do blízkého podniku, ale odmítla pozvání s tím, že musí ještě něco vyřídit. Vydala se okamžitě do srdce a chtěla si promluvit s tím starým bláznem, o kterém dnes slyšela, a který vzbudil její pozornost.

Po dlouhém pulzování v srdci objevila jakési temné zákoutí, které odpovídalo popisu červené krvinky. Přiblížila se a tam poněkud stranou od ostatních buněk spatřila postarší srdeční buňku - onoho starocha z vyprávění. K velkému překvapení váhavé bílé krvinky staroch promluvil sebejistě: "Zdravím tě, nevypadáš, že by ses ztratila. Kdo jsi a co tu chceš?" - "Slyšela jsem o v-v-vás z vyprávění a chtěla jsem si promluvit o vašich znalostech."  odpověděla nejistým hlasem krvinka. "Proč?" Zeptala se silným hlasem stará srdeční buňka. -  "Ch-chci vědět, co je na těch povídáních pravdy." - "Chceš vědět o Člověku?" - "Ano!" Řekla krvinka již sebejistěji.

Staroch nyní začal bez okolků povídat. - "Většina buněk na světě je přesvědčena, že se vše děje jaksi náhodně, ale to není přesvědčení buněk zde v srdci. Tady žije mnoho buněk, které věří, že nad námi vládne jakási vnější všemocná síla, která řídí děje, jimž nedokážeme uspokojivě porozumět. Oni se této síle klaní a cítí se vůči ní maličkými tvory. To je pro ně ctnost, které říkají pokora. Tohle jistě znáš ze školy z hodin o srdci, jenže už asi nevíš, že v srdci se kdysi vyskytlo také pár jedinců, které napadlo: Co když kosti, žaludeční šťávy, krevní plazma, prostě vše, co lze na světě nalézt, včetně všech živých buněk, co když to všechno dohromady je jedna živá bytost? Vskutku odvážná myšlenka, nemyslíš?

Když tato myšlenka o světu-bytosti našla zalíbení ve zvídavých myslích, byla tato bytost pojmenována jménem Člověk. A teď se podrž. Člověk byl prý posléze i skutečně poznán tak jako zná jedna krevní destička druhou." Krvinka takřka bez dechu poslouchala. - "Kolem tohoto poznání kdysi vzniklo bratrstvo, jehož tradice praví, že si tento Člověk uvědomuje sám sebe tak jako my - cítí, vnímá a žije svůj život. Jenže tento člověk je stvořen z nás všech. Ty vnímáš, že jsem tu Já, že jsi tu Ty, že jsou zde ostatní Buňky, jenže pro Člověka je toto dělení bezpodstatné. On je vším, co na světě je." Vše se zdálo tak neuvěřitelné. - "Je zde více buněk s podobným názorem?" ptala se zvědavě krvinka. - "Je zde pouze málo takových. Kdysi zde bylo velké bratrstvo Člověka, o kterém jsem se před chvílí zmínil a jeho tradici my zbylí udržujeme. Tomuto bratrstvu nešlo o nic jiného, než dosáhnout výšek, kde lze svět vidět z perspektivy Člověka a některým členům se to údajně povedlo. Věřící v srdci bratrstvo ovšem nikdy nechápali. Báli se ho, i když jakéhosi "člověka" také uznávají. Nechtějí se sice jako rakovinové buňky protivit jeho domnělé vůli, ale také se neodvažují pomyslet, že oni sami jsou tímto člověkem a že mohou vnímat svět z jeho všespojující perspektivy." - "Rakovinové buňky? To slyším prvně." řekla udiveně krvinka. - "Rakovinové buňky jsou buňky, které se rozhodly, že již nechtějí pracovat na dobré funkčnosti světa - například jeho cév, tepen, komor, buněčných struktur a tak podobně, na tom, čemu bratrstvo souhrnně říkalo Zdraví Člověka." Vysvětloval stařík. - "Svět rakovinovým buňkám připadá bezpodstatný a proto se uchylují k vlastnímu růstu, rozmnožování a stupňování svého vlivu bez všech ohledů na okolní svět." To zní sobecky.." uznala krvinka "..ale, co když rakovinové buňky zanechávají svých povinností a ohledů, jen aby mohly v klidu a nerušeně myslet na tuto ideu Člověka?" Napadlo krvinku. - "Pak je to stejné, jako kdyby si nějaká červená krvinka pohodlně lehla do mozkomíšního moku a bavila se představami o krásně prokysličeném světu buněk. Kdo nepracuje pro dobro Člověka dle svých schopností a přesto ho chce vidět, je snílek a nikdy nespatří jeho skutečnou podobu. Tak se alespoň všeobecně věřilo v bratrstvu, ale podívej se, již se připozdívá.."

Vyměnili si ještě pár zdvořilostí, stařec domluvil, krvinka se rozloučila a vydala se na cestu. Dny běžely. Jednou v neděli, co náhoda nechtěla, se v nosní cévní pleteni potkala s onou červenou krvinkou, která jí předtím řekla o starci. Vše jí odvyprávěla o svém setkání, ale červená krvinka se posměšně vyjádřila: "Říkala jsem, že to je blázen. Celý svět je jedna bytost, jak říká stařík - Člověk, hmm.. bratrstvo.. a k čemu takové úvahy vůbec jsou?" Bílá krvinka odpověděla: "Stařec říkal, že lze vidět svět z perspektivy Člověka, vidět svět jeho očima a to je jistě úžasně poučné." V červené krvince narůstala netrpělivost a po chvíli zamyšlení opáčila - "Protekla jsem mnohokrát celým světem a i když jsem neviděla všechno, viděla jsem toho určitě většinu. Ostatně to co jsem neviděla, bude nejspíše stejné jako to, co už znám. Člověk je celý svět že? Co vidí ten smyšlený člověk? Vidí zároveň střeva, srdce, mozek, slinivku a tak podobně? Mě stačí vidět jen to, co je zrovna přede mnou a když chci vidět něco jiného, tak tam jdu.

Bílá krvinka poznala, že se svou červenou kolegyní nemůže sdílet nadšení pro starcovi idee a cítila se nepochopena. Pomalu se rozloučila a vydala se za svými povinnostmi. Mezitím červená krvinka - potěšená svým domnělým vítězstvím v debatě - zaznamenala nárůst krevního tlaku v nosní cévní pleteni. Z ničeho nic se všude kolem začalo ozývat velmi hlasité burácení, které roztrhlo cévku v pleteni, krvinka byla unesena proudem vzduchu a přistála na jakési vláknité struktuře, která nepřipomínala nic, co by ze svých cest znala. Nebylo již možno nikam se hnout a nešťastná krvinka postupně zaschla na lidském papírovém kapesníku odhozeném v lidském odpadkovém koši. Nikdo už ji nikdy nespatřil.